Zápisky duševně choré – 1. část
Trpím bipolární poruchou (dřívější označení je maniodepresivní psychóza). Byla jsem 2x hospitalizovaná v Bohnicích, v obou případech jsem s hospitalizací souhlasila, přestože v obou případech jsem nějakou dobu strávila i v uzavřené části pavilonu 27, kde jsem byla i po nějaký čas připoutaná k lůžku, nikdy jsem nebyla agresivní, nikdy jsem nebrala drogy, před onemocněním jsem občas pila alkohol, pak se ze mě stal abstinent. Od 80. let jsem pracovala jako programátor analytik, po onemocnění bipolaritou v mých 45 letech jsem rok poté už byla v invalidním důchodu, mám kliku – mám skvělou rodinu, muž o mě vzorně pečuje a mám výborného psychiatra, který s mým mužem můj stav vždy konzultuje.
Blog psychiatra Jarolímka „Duševní choroby a stigma“ a jeho další blogy na Aktuálně mě přivedly k myšlence napsat vyjádření z pohledu psychicky nemocné.
Málokdo si uvědomuje, jak moc duševní choroby ovlivňují kvalitu života jimi postižených a jak moc potřebují psychicky nemocní pomoc – v médiích problémům spojených s duševními chorobami je věnovaná naprosto nedostatečná pozornost, nevšimla jsem si, že by byl v ČT charitativní pořad věnovaný psychicky nemocným, jako je např. pro zrakově postižené Pro Světlušku, nebo pro vozíčkáře Paraple. Za výborný počin považuji reportérský seriál Dělníci duše.
V ČR je údajně 20 psychiatrických léčeben. O těch doktor Jarolímek v r. 2012 napsal: „Tyto nyní již spíše muzeální instituce vznikly u nás před více jak 150 lety a navazovaly na Rakousko-Uherskou tradici. Tehdy byly vítaným azylem pro různé zbloudilé duše, poskytující střechu nad hlavou, postel a jídlo. A k tomu jakousi zdravotní péči odpovídající tehdejším vědeckým poznatkům.“
I nyní jsou pro některé psychicky nemocné vítaným azylem ze stejných důvodů. Na druhé straně jsou psychicky nemocní, kteří se do psychiatrické léčebny vůbec nechtějí dostat – k těm patřím i já, přesto si moc přeju, aby tyto psychiatrické léčebny zůstaly zachovány, protože někdy to bez hospitalizace nejde zvládnout i v případě, že má nemocný výbornou rodinu, která mu ze všech sil pomáhá – to spousta psychicky nemocných nemá. Navíc mnohdy psychicky nemocní odmítají brát léky…
Z vlastní zkušenosti vím, že když jsem už v těžké fázi vyšilování, tak jsem přesvědčená, že jsem v pořádku, a nechápu, proč bych měla brát léky nebo jet k doktorovi. (Nejčastější moje věta v tu dobu je „Jsem svobodný člověk.“). V mé 2. mánii (se kterou jsem pak skončila v Bohnicích), když mi můj muž sdělil, že už neví, co má dělat, když odmítám spolknout léky, takže musíme zajet k psychiatrovi, tak jsem zavolala na policii, řekla jsem jim, že mají pomáhat a chránit, tak ať mě chrání, že mě muž chce odvézt k doktorovi, a předala jsem mobil mému muži, aby to potvrdil. Muž si zavolal na pomoc naši starší dceru (i když hodně vyšiluju, tak tu zvládám poslechnout) a odvezli mě s mým souhlasem do Bohnic. Moc dobře jsem si pamatovala, co za hrůzu mě to čeká, přesto jsem tam dobrovolně nastoupila. Během 1. dne tam jsem se ale rozhodla, že budu poslušně polykat prášky doma a řídit se tím, co mi řekne muž, napsala jsem revers a další den ráno jsem ho předala doktorovi při ranní vizitě. Doktor mi sdělil, že s tím nesouhlasí, že tam musím zůstat. Bylo mi to jedno, došla jsem si pro tašku s věcmi, šla jsem ke dveřím z oddělení a klidně jsem čekala, až někdo odemkne, abych mohla odejít. To samé jsem udělala už při 1. hospitalizaci v Bohnicích před 2 roky (taky kvůli mánii). Nečekala jsem, že i další děj bude stejný, jen s tím rozdílem, že v 1. případě jsem si při čekání sedla na zem, takže mě pak dva „lapiduši“ chytli každý za jednu ruku a táhli mě ležící po schodech (při 2. hospitalizaci jsem čekala ve stoje a taky klidně, tak mi zkroutili ruce za záda a tak mě vyvedli) a dopravili mě na uzavřené oddělení pavilonu 27, kde mě pak připoutali k lůžku a píchli mi injekci.
Při mé 1. hospitalizaci jsem ještě nevěděla, že trpím bipolaritou, nepochopila jsem, že mě sanitka odvezla (kolem 22. hodiny) do Bohnic, myslela jsem, že mě přivezli do nemocnice na nějaké vyšetření, tak když mi podali kalíšek s nějakou tekutinou, tak jsem se zeptala, na co to je, odpověď zněla: „Na hlavu.“, tak jsem si to vylila na hlavu, což mělo za následek, že mi píchli injekci – když za mnou hned další den přišel můj muž s dcerou, tu jsem přivedla k slzám, když jsem jim řekla: „Jedem domů, tady je hrozný blázinec.“.
Když se dcera na uzavřené 27 zeptala doktora, jak na tom jsem, tak jí sdělil, že dostávám takovou dávku léků, že by po ní spali 3 lidé dnem i nocí, ale já ne, že s doktorem neustále diskutuju o tom, že jsem svobodný člověk, který není nebezpečný sobě ani ostatním, že jsem tam nastoupila dobrovolně, tedy že chci odtud pryč, že jsem po něm chtěla nějaké interní řády a předpisy, takže mi dal, co mohl, takže jsem si je stále nosila v igelitce a odvolávala jsem se ně, a že se mnou denně stráví většinu času, takže mu nezbývá na další pacienty…
V Bohnicích je spousta pavilonů, s různou kvalitou „ubytování“, s jinou volností pro pacienty, s různým přístupem k nim… a spousta pacientů s různým přístupem k léčbě, s různou spokojeností s léčebným postupem a pobytem tam. Já patřím k těm nespokojeným s pobytem tam (tudíž se maximálně snažím, abych se nedostala do stádia, kdy by byla třeba hospitalizace), ale jsem spokojená s výsledkem tamní léčby, protože mě z toho mého šílenství pomocí léků dostali.
Mrzí mě, že nezůstala diskuse aspoň k přečtení pod blogem doktora Honzáka „Pavilon 27“ – pod tím jsem hodně diskutovala s „bojovníkem za práva psychicky nemocných“, který vedl kampaň proti uzavřenému přízemí tohoto pavilonu, který tvrdil, že jsem tam byla ve vězení… – vzhledem k tomu, že jsem naštěstí v tu dobu byla v pořádku, dokázala jsem rozumně argumentovat, snažila jsem se mu vysvětlit, že nikdo soudný nepovažuje JIP v nemocnici za vězení a přízemí pavilonu 27 lze považovat za JIP psychiatrické léčebny Bohnice…
Ráda cokoliv v diskusi vysvětlím a odpovím na každou otázku, nemám s tím problém.