Zápisky duševně choré – 3. část
Soužití s psychicky nemocným je někdy velmi, velmi těžké – vím to z vlastní zkušenosti, v mánii jsem nesnesitelná. Jiný velký problém znám ze zkušenosti bipolaričky se kterou jsem se setkala v Bohnicích při mé první hospitalizaci, její to byla šestá, a sama tam při ní požádala o zbavení svéprávnosti – v mánii rozfofrovala 2 miliony z rodinných úspor (nakládání s penězi je jedním z velkých úskalí při bipolaritě)…
Bez rodiny nemají duševně nemocní šanci, což taky vím z vlastní zkušenosti, přestože u mě bipolární porucha propukla až v mých 45 letech. V těžké depresi jsem hrozně unavená, takže jen s vypětím všech sil se jen zvednu z postele a dojdu si na záchod – v tu dobu je ze mě ležící pacient potřebující veškerou péči. Když jsem v mánii, tak jsem přesvědčená, že jsem v pořádku, nechápu, proč bych měla brát léky nebo jet k doktorovi.
I jiní psychicky nemocní jsou na tom stejně, jak píše doktor Jarolímek – cituji: „Ke schizofrenii patří nedostatečný nebo vůbec žádný náhled na vlastní onemocnění. Pacient se cítí zdráv, problém vidí jen v tom, že ho pronásleduje balkánská mafie nebo ohrožují nezmámí útočníci z vesmíru (zakuklení třeba do jeho vlastních rodičů) a nevidí žádný důvod k tomu, aby bral léky nebo navštěvoval ordinaci psychiatra. Rodič, který je svědkem zhoršující se zdravotní situace svého dítěte, však nemůže zařídit jeho nedobrovolnou hospitalizaci dřív, než „ohrožuje bezprostředně a závažným způsobem sebe nebo své okolí.“.“
Pro rodiče je péče o psychicky nemocné dítě (ať je v jakémkoliv věku, i už dospělém) velmi náročná, nikdy nekončící, psychicky velmi zatěžující a mnohdy ze strany opečovávaného neoceněná. Bohužel někdy dochází ke slovním půtkám a nejen to, i když naprostá většina, přes 95 procent, psychicky nemocných se násilně nechová. a ze zbylých se jen zlomek dopouští hrubé agrese. Agresivní psychicky nemocní lidé své násilí v polovině případů obracejí proti rodině, další třetina zaútočí na personál, každý pátý až šestý případ násilí směruje na neznámého člověka. V ojedinělých případech došlo i k tomu, že Schizofrenici útočili.
Cituji z blogu doktora Jarolímka Nůž v zádech kohokoliv z nás:
„Čtyřicetiletý muž trpící schizofrenií bodl na ulici neznámou ženu do zad a způsobil ji těžké zranění.
Jedná se o schizofrenika, který byl již 19krát hospitalizován v PL Kroměříž. Soud mu v minulosti nařídil ústavní ochrannou psychiatrickou léčbu, ale ta byla později změněna na ambulantní formu ochranné léčby. Pacient opakovaně porušoval pravidla ambulantní léčby a nebral předepsané léky.
Uvedené okolnosti – dlouholetý pacient se schizofrenní poruchou, 19krát pro toto onemocnění hospitalizován, nařízená ochranná léčba, neplnění léčebného režimu – byly jasným signálem, že tento jedinec potřeboval velmi intenzivní terapeutickou a sociální pomoc. Nedostal ji, zcela propadl své nemoci a neznámá kolemjdoucí žena jeho útok přežila jen díky okamžité operaci.
Místo sporadických kontrol u ambulantního psychiatra spojených s předepsáním léků měla být nemocnému nasazena léčba depotními dlouhotrvajícími injekcemi, které by mu v případě potřeby mohla aplikovat psychiatrická sestra v místě jeho bydliště. V České republice
však tento druh komunitní služby prakticky nefunguje. Jedná se tedy o naprosté selhání systému zdravotně-sociální péče o potenciálně nebezpečné a svou nemocí také ohrožené pacienty. Kdyby tento systém aspoň v základních principech fungoval správně, nemuselo vůbec k této nešťastné události dojít.“
Představa, že tento psychicky nemocný potenciálně nebezpečný a svou nemocí také ohrožený pacient bude léčený injekcemi, které mu bude aplikovat psychiatrická sestra v místě jeho bydliště, je podle mě naivní – i v případě, že tento nemocný někde trvale bydlí, to vůbec nezaručuje, že bude doma, když ta sestra s injekcí dorazí a že si ji nechá píchnout. Podle mě tento nemocný potřeboval stálou ústavní léčbu (jedině tam jsou schopni zabezpečit mu stálou léčbu), mimo ni nebyl zřejmě schopný předepsanou léčbu dodržovat – zdůrazňuji – jedná se o psychicky nemocného – psychické onemocnění ovlivňuje i schopnost dodržovat léčebný režim a brát léky.
Jako psychicky nemocná nesouhlasím s přístupem doktora Jarolímka v případu zmíněném v Koho žalovat?
Psychické onemocnění je polehčující okolností pro nějaké provinění. Psychicky nemocný je nemocný způsobem, že není vždy schopný sám dodržovat léčebný postup, brát léky… v případech, kdy nejvíc vyšiluje, je přesvědčený, že je v pořádku, nechápe, že je nutně třeba se léčit, což se bude jen v ústavu-léčebně – je nemocný a potřebuje pomoct, aby se léčil, bez pomoci to nedokáže.
Bludy a paranoia mívají stále téměř stejnou podobu (vím to i z vlastní zkušenosti), takže v případě násilného činu způsobeného takovým psychicky nemocným se dá předpokládat, že je dost velká pravděpodobnost, že dojde ve chvíli psychické ataky k podobné reakci – proto podle mě by takto jednající psychicky nemocný měl strávit zbytek života v ochranné ústavní psychiatrické léčbě, protože jedině tam jsou schopni zabezpečit mu stálou léčbu.
Quo vadis, reformo české psychiatrie?
CDZ nepomáhají akutním psychotickým pacientům
Přibývá lidí s psychickými problémy a bohužel je značný nárůst počtu dětí s psychickými problémy. Jako psychicky nemocná vím velmi dobře, že je nezbytná léčba a mnohdy každodenní péče o psychicky nemocného. Podle mě je třeba, aby šlo na psychiatrii více peněz, bylo více psychiatrů, psychologů, psychoterapeutů a dalších psychiatrických pracovníků i pro sociální práce pro psychicky nemocné, chráněných dílen, Center pro duševní zdraví, Denních psychoterapeutických sanatorií, chráněných bytů pro psychicky nemocné, aby byly zachované v provozu všechny současné psychiatrické léčebny a aby v zařízeních pro ústavní ochrannou psychiatrickou léčbu byla vytvořena oddělení pro pokoje s WC a sprchou a s „volnějším“ denním režimem pro pacienty, kteří po závažném násilném činu by tam byli doživotně – tak aby se jejich život aspoň víc přiblížil životu mimo ústav.