Zápisky duševně choré – 5. část – školství
Mají mít v ČR ve škole všichni studující stejná práva a povinnosti? Listina základních práv a svobod, kde je ukotven princip rovnosti, je v ČR ústavním zákonem č. 2/1993 Sb.. V tomto případě se rovností rozumí aplikace stejných možností, práv a povinností na všechny a rovnost člověka a státu před zákonem takovým způsobem, aby bylo uplatňováno právo bez jakéhokoliv popírání práv a diskriminace a nebylo rozlišováno mezi lidmi skrze jejich ekonomický či společenský status, věk, pohlaví, etnickou příslušnost a další diskriminační měřítka.
Podle školského zákona ředitel školy vydá školní řád, který upravuje podrobnosti k výkonu práv a povinností dětí, žáků, studentů a jejich zákonných zástupců ve škole a podrobnosti o pravidlech vzájemných vztahů se zaměstnanci ve škole.
Z uvedených zákonů lze odvodit, že v ČR ve škole mají mít všichni studující stejná práva a povinnosti.
V r. 2013 v ČR v klidném soužití s ostatními občany žilo asi necelých dvacet tisíc muslimů do chvíle, kdy mladá Somálka podala stížnost a poté žalobu na zdravotní školu, která měla ve školním řádu zákaz nošení pokryvky hlavy ve škole, že nesměla nosit šátek ve škole. Princip rovnosti neprosazovali tehdejší ombudsmanka Šabatová a předseda správní rady Sdružení pro integraci a migraci Jan Ruml, podporovali tu mladou muslimku, ombudsmanka Šabatová také požadavkem na změnu školních řádů a v médiích se člověk dozvídal, že Češi jsou xenofobní a uvedený zákaz je toho projevem.
Přitom v r. 2005 Evropský soud pro lidská práva podpořil turecký zákaz nošení šátků na univerzitách, a potvrdil dřívější rozhodnutí v případě Leyly Sahinové, které říká, že turecké pojetí sekularismu je v souladu s hodnotami, které tvoří základ Evropské úmluvy o lidských právech.
České pojetí sekularismu je zřejmě jiné – Nejvyšší soud se zastal té Somálky a ve svém rozhodnutí nadřadil právo na projev náboženského vyznání nad princip rovnosti. Zřejmě neuznal, že ve škole mají mít všichni studující stejná práva a povinnosti. To připomíná Orwellovo – všechna zvířata jsou si rovna, ale některá jsou si rovnější. CUI BONO?
Další podivností (podle mě absurdní) je, že stát ČR prosazuje inkluzivní vzdělávání a zároveň finančně podporuje separaci ve školách dětí bohatších rodičů (soukromé školy) a podle náboženského vyznání (církevní školy, tedy časem bude i případně vzniklé muslimské školy). Placení školného je v rozporu s inkluzivním vzděláváním, všichni rodiče nejsou schopni platit školné.
Já jsem vždy a po celou dobu (už asi od r. 2010 několik let v diskusích na Aktuálně) prosazovala, aby ČR zavedla ve školství stejný celý systém, jako mělo Finsko kolem r. 2004. Nejen z těch letitých diskusí jsem získala poznatek, že v ČR je bráno jako lepší vzdělávání to v soukromých školách – a to je podle mě naprostý nesmysl a jako důkaz připomínám výsledky finských dětí kolem r. 2004 – první místa ve výzkumech PISA. Podle mě je na příkladu Finska zřejmé, že veřejné vzdělávání může být velmi kvalitní – v ČR cílem má tedy být stejně kvalitní veřejné vzdělávání.
Na rozdíl od Ondřeje Šteffla jsem vždy byla přesvědčená, že škola je budoucnost vzdělávání. Ve škole i bez vyučování se děti ve společnosti svých vrstevníků učí socializaci, rozvíjejí si emoční inteligenci, navazují přátelství… Proto je a bude třeba povinná školní docházka s výjimkou jen ze zdravotních důvodů. Podle mě vrchol šílenosti týkající se vzdělávání je – Zrušme povinnou školní docházku, je to vězení, žádá projekt Svoboda učení.
Jsem 57. ročník a moje i předcházející generace se vzdělávaly nezáživným způsobem s důrazem na memorování ve „vězení“ školy, asi většinu z toho, co jsme se ve škole naučili, jsme v životě nepotřebovali, přesto jsme to dovedli k současným (minimálně do r. 2000) pokrokům ve vědě, zdravotnictví, technice, v IT k internetu…., uměli jsme spolupracovat, komunikovat, celoživotně se vzdělávat… většina z mé generace umí pracovat na počítači…
Internet může být výborným pomocníkem, ale s narůstající závislostí na něm se stává velmi špatným pánem.
Přibývá dětí (bohužel i dospělých), které si myslí, že je zbytečné se učit, když to lze vygůglovat. Jenže i s dobrými znalostními základy je mnohdy velmi těžké posoudit na internetu získané informace, navíc je jich tolik, že je nemožné všechny je zpracovat.
Jaký bude svět za 30 let? Dají se očekávat klimatické změny, značná migrace, sofistikovaná robotizace, výroba na 3D tiskárnách…, svět bude takový, k jakému to především nynější dospělí „dopracují.
Podle mě je ten trend ve vzdělávání šílený – další příklad: Pryč s Newtonovými zákony. Podle ministerstva na ně žáci nestačí.
Souhlasím s tím, co napsal Miloslav Pouzar v článku Kam upadlo české školství?, z něhož cituji (doporučuji k přečtení celý):
Diskuse kolem školství často sklouzává k problematice výuky velkého množství nepotřebných informací. Častým argumentem studentů je, proč bych se měl tohle učit, když to nikdy nebudu potřebovat a když to náhodou budu potřebovat, najdu si to na internetu. V případě každé jednotlivé informace lze tento argument považovat oprávněný. A proto je nakonec většinou studentů tento přístup aplikován na VŠECHNY informace. Získají tudíž pocit, že se nemusí učit NIC. Diskuse by se tudíž podle mě neměla vést o tom jaké informace, ale jaké množství informací by si měl student osvojit. Nepotřebnost informací je obvykle vztahována k jejich praktické využitelnosti. Svět se dnes vyvíjí tak rychle, že nezbývá, než si přiznat, že víme hodně málo o tom, které informace budou mít za deset patnáct let nějakou praktickou hodnotu. Ale troufám si předpokládat, že člověk, který je zvyklý si nové informace osvojovat a používat je, obstojí lépe než ten, kdo to neumí. Hádám, že trénovaný mozek bude mít na trhu práce vždy větší hodnotu než mozek zakrnělý. A trénink mozku je podobně jako trénink svalů vždy spojen s nutností odvést nějakou práci.
Upozorňuji na chybějící motivaci pro děti se učit i ze strany sociálního postavení rodičů dětí, tam jsou taky obrovské problémy – cituji z článku z r. 2009 Dva roky po Štrasburku. Rom ve škole je důvodem k útěku (doporučuji k přečtení celý článek):
Škola Přemysla Pittra měla být moderní multikulturní škola, cíle byly ambiciózní, škola populární u úředníků, romských rodičů a aktivitstů. V devadesátých letech se tam chodily dívat delegace jako na školu, která ví, jak integrovat a vzdělávat Romy.
Současná ředitelka Soňa Tarhoviská přiznává, že úspěchy dětí se nedostavují, ať dělají, co dělají. Ať je dítě jakkoliv šikovné, nakonec totiž většinou spadne do stereotypů komunity s jejími sociálními problémy i odlišnými prioritami.
Problém, který nám přerostl přes hlavu: v romských ghettech dospívá generace, která nikdy neviděla své rodiče pracovat. ČT.
K tomu dodávám ještě vyjádření romského aktivisty Ing. Karla Holomka – cituji:
Jak podle Karla Holomka vnímají Čechy Romové?
„Někdy jsou vůči Čechům nespravedlivě nepřátelští. Nedokáží přijmout oprávněnou kritiku. jsou totiž nepochybně stiženi jakousi obsesí. Zaměřují se jenom na svůj problém a všechno hodnotí ze svého pohledu. My jsme chudáci, my nesežeme práci, naše děcka jsou ve škole špatný… Nikdo se neptá, co může zlepšit on sám.“ (Lidové noviny, 24. července 1999)
A co mohou podle Karla Holomka zlepšit sami Romové?
„Spoustu věcí. Vezměme si například jejich vztah k dětem. Romové ohromně milují své děti. Ale jak se jim věnují? Dítě roste jako dříví v lese. Nikoho nezajímá, jak si vede ve škole. Pro Romy totiž jejich potomci nejsou partneři. Jak se starají o to, aby dítě řádně chodilo do školy? Jak se starají o to, aby dítě ve škole prospívalo? Nijak.“ (Lidové noviny, 24. července 1999)
Problémy ve školách jsou i s narůstající šikanou a to nejen mezi dětmi, ale i od dětí směrem k učitelům
Podle mě v současnosti se najdou i příklady velmi dobrého veřejného školství – moje dvě vnoučata chodí do veřejné školy – Fakultní základní škola prof. Otokara Chlupa Pedagogické fakulty UK, která vyučují podle vlastního programu Škola aktivního učení – šance pro každého“, snažící se vytvořit systém výuky, který by vyhovoval každému dítěti podle jeho individuálních potřeb bez ohledu na jeho nadání či sociální původ, podporoval pozitivní vztah k celoživotnímu vzdělávání, a rozvíjel rovnoměrně všechny stránky osobnosti; a kde vedou děti už od 1. třídy ke kritickému myšlení.
Pro každého jsou největším bohatstvím, které mu nikdo nemůže vzít, jeho znalosti a dovednosti a jsou zároveň základem pro úspěšný život, takže se dá říct, že je škola základ života.