Jak jsem díky Milionu chvilek konečně pochopila Čtyři dohody

„Koukej, co jsem si včera večer vyrobil,“ mrkne na mě u oběda kolega průvodce a zaloví v ohyzdné kabele s logem cestovky, kterou musíme povinně nosit, aby turista poznal, komu se příště vyhnout. Vytáhne Večerníčkovu čepici, kterou si promptně nasadí, a čeká na pochvalu. „Paráda,“ kývnu nedůvěryhodně. I většímu diplomatovi, než jsem já, by dělalo potíže neříct, že v tom vypadá jako pako. Totéž zjevně napadlo americké penzisty u vedlejšího stolu, protože odložili vidličky (Američané nože…