Provařené Vary 2: Tak práce prý šlechtí

Někdy ta pravda na člověka dopadne jako kladivo. Vezme ho po hlavě, až se v ní rozsvítí oslepujícím světlem – a v jeho záři do sebe všechno začne konečně zapadat. Třeba já v neděli ráno. Srkám na terase kávu, koukám po nízko visících mračnech a plánuju si práci. A najednou mi to dojde: kdyby té práce nebylo, nic by se nestalo, dokonce se dá říct, že bez ní by mi na festivalu bylo líp. Nebo aspoň volněji. Ale jak už to tak bývá, závěry jsem z toho nevyvodil, hlavu jsem sklopil a do tiskového…

Přečtěte si celý zdrojový článek