Měděný hřebík mezi spišskými Mantáky

Pršet přestávalo, až když jsem byl už zase v Gelnici, čímž se moje cesta poněkud podobala Švejkově putimské anabázi. Usychal jsem v jednom denním baru, či jak to nazvat, podniku, které vypadají všude v naší části Evropy stejně, hraje tam stejná marťanská hudba, mají stejné zákusky a wifi. Venku vylézalo slunce a den byl už zase jiskřivý. Z lesů na kopcích vycházela pára a proud řeky Hnilec zurčel mezi odpadky, které tam déšť spláchl z osad.