Zápisky duševně choré – 2. část
Velký problém v případech duševních chorob je stále se stanovením správné diagnózy . Správná a včasná diagnostika bipolární poruchy patří v psychiatrii k nejobtížnějším, údajně asi u 30 % pacientů trvá déle než 10 let, než dojde ke správnému stanovení diagnózy bipolární poruchy.
U mě bipolární porucha propukla v mých 45 letech (do té doby jsem neměla žádné psychické problémy, po prodělané borelióze jsem půl roku spala i víc než 20 hodin denně, pak jsem začala spát normálně, ale byla jsem stále hrozně unavená, neschopná pořádně myslet, něco dělat – nechápala jsem to, tak mi to psychiatr přiblížil příkladem auta – že mám vybitou baterii, během toho 1. roku jsem přibrala 30 kg – výchozí váhu jsem měla 70 kg) a diagnostikovaná mi byla až po 6 letech a to ve chvíli, kdy mě vezla sanitka do Bohnic – byla jsem v těžké mánii s bludy a v tu chvíli jsem nechápala, že mě vezou do psychiatrické léčebny.
Cituji z blogu doktora Jarolímka „Co se může, ale nemusí stát, když se člověk zblázní„: Počáteční zkušenost s psychiatrickou péčí se v 80 procentech případů odehraje v psychiatrických léčebnách, na místě – kde personál má strašně málo času, na oknech jsou mříže, některé pokoje jsou po dvanácti lůžkách.
Podle mě to vychází z toho, že když člověk nemá diagnostikovanou nějakou duševní nemoc, tak mírnější počáteční příznaky si ani při nejlepší vůli nespojí (a ani nikdo z jeho okolí) s duševním onemocněním, obzvlášť u mladých kolem dvaceti – „Neválej se jako prase„.
V mé první mánii můj muž po těžkém zvažování i s našimi tehdy už plnoletými dcerami pro mě zavolal sanitku, protože jsem se chovala nepochopitelně (myšlenky mi proudily velmi rychle, takže jsem je nestíhala vyjádřit – nedoříkávala jsem věty, bez souvislosti jsem přeskakovala z jedné věci na jiné téma, měla jsem bludy – bavila jsem se s rádiem a s televizí – byla jsem přesvědčená, že jsem VIP a ovlivňuji vysílání v televizi), byla jsem paranoidní, nabyla jsem přesvědčení, že máme doma odposlechy a můj muž s tím souhlasil, tak jsem v půl třetí ráno odešla z domova, poslala jsem mu sprostou esemesku…, v těch dnech jsem už vůbec nespala, téměř nejedla (v té mánii jsem za měsích zhubla 20 kg, denně jsem nachodila přes 20 km), přesto jsem stále překypovala energií… Doktor z přivolané sanitky mému muži sdělil, že to jsou příznaky bipolární poruchy, a tak mě odvezli do Bohnic. Já jsem byla přesvědčená, že jsem v pořádku a že sanitka mě veze na nějaké potřebné vyšetření, v Bohnicích jsem podepsala souhlas s hospitalizací – vůbec mě nenapadlo, že jsem v psychiatrické léčebně, kde jsem pak nechtěně strávila sedm týdnů.
Na rozdíl od doktora Jarolímka jsem přesvědčená, že největší nešvar naší psychiatrie není důraz na tzv. „náhled“, tj. aby pacient uznal, že trpí stanoveným onemocněním; bez toho se totiž nebude vůbec chtít léčit.
Získat „náhled“ je dost těžké. Až asi po pěti týdnech léčby v Bohnicích jsem si připustila, že jsem byla v mánii, tedy že jsem psychicky nemocná (po dotazu, jestli v příbuzenstvu mám někoho s psychickými problémy, jsem si vzpomněla, že sestra mojí babičky trpěla nějakou psychózou). To zjištění pro mě nebylo zdaleka tak hrozné, jako zjištění, čeho je můj mozek schopen (biochemie je síla!). Většinu z mého i největšího vyšilování jsem si pamatovala (i v dalších případech) a to jsem přitom stejně jako valná většina psychicky nemocných neudělala nic, proč by bylo třeba položit otázku „Koho žalovat?„.
Hrozné jsou taky změny intelektu – v těžké depresi a mánii nejsem schopná vyluštit ani nejlehčí sudoku, v hypománii bez problému řeším nejtěžší sudoku. Velké mám i problémy se soustředěním a pamětí. Mám strach z demence, při bipolaritě v mánii dochází k úbytku šedé mozkové kůry.
Naprosto děsivé jsou pro mě moje dva „výpadky“: 1. telefonovala jsem s 34letou dcerou (viděla jsem se s ní 3 dny předtím, dcera už od dětství nosí brýle), když měla na klíně své mimčo, kterému řekla „Nech mi ty brýle.“ a já jsem se zeptala: „Ty nosíš brýle?“, 2. byl u nás na návštěvě můj bratranec s rodinou (měl děti ještě malé), navrhla jsem, ať zůstanou na večeři, šla jsem ji chystat, při jejich odchodu nějak důrazně bratranec řekl: „Děkujeme za večeři.“ a protože jsem si nemohla vzpomenout, co jsem udělala k večeři, tak jsem se na to po jejich odchodu zeptala muže a ten mi sdělil, že jsem žádnou večeři neudělala, že jsem sice vyrazila ji přichystat, ale vrátila jsem se k nim, sedla si a celou dobu jsem mlčela – toho jsem si vůbec nebyla vědoma.
Snažím se ze všech sil, abych nikdy nebyla ten druhý – každý druhý bipolarik se aspoň jednou pokusil o sebevraždu.
Od počátku mého onemocnění před 19 roky jsem brala celou řadu léků, než jsem došla s psychiatrem zkušenostmi k tomu, co mně nejvíc zabírá – je to velmi dlouhý proces poznání a u každého jedince je to samozřejmě jiné. Nebýt dozoru mého muže, sama bych nezvládala brát pravidelně předepsané léky. Kromě nich jsem se snažila zlepšit můj zdravotní stav i různými doplňky stravy (Geriavit, vitamin B12, B-komplex…, brala jsem i různé bylinky v tabletách – třezalku, guaranu, ginkgo bilobu…, kapky z žen-šenu…, pila jsem různé bylinkové čaje), po tři roky jsem chodila k psycholožce, rok po mém onemocnění jsme se s mužem odstěhovali z Prahy na Křivoklátsko, protože pobyt v přírodě na mě vždy dobře působil, navíc máme psa a vždy jsem ráda chodila, do terapií jsem si přidala poslech hudby (před rokem jsem si koupila klávesy a učím se na ně hrát) a mého koníčka od mládí – vaření.
Snažila jsem se dobrat co nejvíc informací o bipolární poruše, podle mě nemá chybu brožurka Bipolární porucha a její léčba (autoři: Erik Herman, Ján Praško, Pavel Doubek, Jiří Hovorka) – vlastně má chybu a to obrovskou – nemají ji všichni bipolarici a jejich rodiny, podle mě to je třeba napravit.
Měla jsem kliku – onemocněla jsem až v 45 letech (v tu dobu byly už obě mé dcery plnoleté), do té doby jsem pracovala v profesi, která mě bavila, od mládí jsem měla koníčky, které po onemocnění využívám v terapii – vaření, turistiku a četbu, mám báječného muže a skvělou rodinu, výborného psychiatra – takže jsem v tomto vyjímečný případ mezi psychicky nemocnými.