EU – dny daňové svobody

Marconi začíná vydávat vlastní obsah. Píšeme a načítáme o zahraniční politice tak, jak v českých médiích nezaznamenáte. Nekloužeme po povrchu, ale jdeme do detailu. Prostě chceme ukázat cizí píseček bez stereotypů a předsudků.
Dnes začnu jednou osobní vzpomínkou. Na svých toulkách po Francii
jsem před lety v Arles potkal muže jménem René. Bylo mu mírně přes
čtyřicet, bydlel v karavanu a byl nezaměstnaný. Vysvětlil mi, že po
rozvodu se na všechno vykašlal: „Čím víc ve Francii vyděláváte, tím víc
platíte na všech možných odvodech a zbyde vám pořád stejný kulový. Už
jsem se naplatil dost,“ vysvětlil mi. Dal výpověď ze svého místa
radiokomunikačního technika, nastěhoval se do karavanu a žil z RMI,
francouzské podpory v nezaměstnanosti. Na zimu odjížděl do Španělska,
léto trávil v Provence. Jeho pes k mému úžasu sežral k večeři jedno celé
kuře.
Proč jsem si o víkendu na Reného vzpomněl? Na neděli 17. července totiž
podle Molinariho ekonomického institutu připadl ve Francii tzv. den
daňové svobody. Znamená to, že tři dny po výročí pádu Bastilly Francouzi
obrazně přestali vydělávat na stát a začali vydělávat na sebe. O den
později, v pondělí, se k nim připojili i Rakušané. Francie a Rakousko jsou
přitom poslední dvě země v EU, kde na den daňové svobody letos dosud
čekali.
Co vlastně den daňové svobody vyjadřuje? Stručně řečeno – sociální a
daňové zatížení průměrného zaměstnance v zemi. Toto zatížení se měří
makroekonomicky, a to poměrem váhy daní a odvodů na zdravotní a
sociální pojištění k hrubému domácímu produktu. Není to ale jen poměr
Hrubé mzdy k čisté, do daní se totiž započítává nejen daň z příjmu, ale
třeba i DPH. Čím později den daňové svobody přijde, tím větší část ze
svých příjmů lidé odvádějí státu.
Jak tedy na tom evropská sedmadvacítka je? Jak jsme již řekli, poslední
dvě země, kde den daňové svobody nastal, jsou Francie a Rakousko. Ještě
před víkendem, konkrétně 15. července, nastal tento den i v Belgii. Tyto tři
země vyvíjejí suverénně největší fiskální tlak na své obyvatelstvo.
Belgičané, Francouzi a Rakušané pracují na stát více než polovinu roku. A
s nimi také Němci – Německo mělo letos den daňové svobody 6. července.
Zároveň nelze říci, že by tento ukazatel informoval výhradně o mohutnosti
sociálního systému v té které zemi. Jde také o efektivitu státního aparátu –
například velice sociálně zaměřené Švédsko mělo letos den daňové
svobody o celé čtyři týdny dříve než poslední Rakousko (22. června).
Na opačném konci žebříčku, tedy země s nejmenší fiskální zátěží, jsou
nikoli překvapivě státy považované v rámci unie za daňové ráje. Na Kypru
přestali pracovat na stát už 15. dubna, o jedenáct dní později tak učinili i
Malťané. V květnu se k nim 14. přidaly Irsko a Velká Británie, koncem
měsíce také Bulharsko, Litva, Estonsko a Dánsko.
Jak jsme na tom my v České republice? Podle Molinariho ekonomického
institutu kupodivu v porovnání s ostatními zeměmi sedmadvacítky vcelku
dobře. Navzdory bobtnajícímu rozpočtu u nás den daňové svobody připadl
na 7. červen, to jest spolu se Španělskem pouhých pět dní za
Lucemburskem a o čtyři dny dříve, než byl průměr v celé sedmadvacítce.
Ovšem podle českého Liberálního institutu tento den nastal později, až 17.
června. Při jeho metodice sice ztrácíme srovnání s ostatními zeměmi, ale
můžeme se podívat na vývoj. Kdo by čekal, že pracujeme na stát stále
déle, bude mírně překvapen. Od roku 2010 do vypuknutí covidové
pandemie totiž počet dní, kdy jsme na stát vydělávali, klesal. V letech
2020 a 2021 poskočil nahoru ze 148 na shodných 175 dní v obou letech,
letos o osm dní klesl.
Od pondělí tedy již všichni v EU pracují na sebe. Pokud je tedy ten
hrozivě dlouhatánský půlrok nedemotivoval, jako Reného z úvodu našeho
audiočlánku.
Hezký den!

Poslechněte podcast ZDE