Důchodcovo nedělní ráno

Probouzím se. Co se mi to zdálo za sen? Už nevím, zapomněl jsem. Stejně to nebylo nic zvláštního. To bych si pamatoval. Pomalu otvírám oči, obvyklé hravé stíny, které mi do pokoje vrhají žaluzie a roztančí se po nábytku a po posteli, se dneska nedostaví. Venku je mlžno, šedo, nic – a ve mně pošmourno a prázdno. Je totiž neděle a mám dost času, napadne mě, a ta myšlenka, okořeněná notnou dávkou ironie, se mi rozlévá v hlavě jako nějaká nezdravá chemikálie.

Přečtěte si celý zdrojový článek